Skalní útvary středního Pováží

Se záplavou lesů a azurovou modří oblohy kontrastují v oblasti středního Pováží bělavé skalní útesy a hřebeny, tvořené vápenci a „příbuznými“ horninami – vápnitými dolomity a slepenci. Skalnaté partie jsou výsledkem složitých geologických pochodů, které zejména v průběhu třetihor provázely alpínské vrásnění. Do současné bizarní podoby je pak modeloval soubor vnějších činitelů, zejména říční eroze a rozličné zvětrávací procesy. Působivé přírodní kulisy rozeklaných bílých skal zaujmou už při pohledu z vlaku nebo rychlostní silnice, sledující údolí Váhu směrem k Žilině.

Klenot ze slepeného kamene
Kamennou perlou prvořadého významu jsou ve slovenské přírodě Súlovské skály, které z lesního porostu vystupující nedaleko dřevařského městečka Bytča. Vytvářejí úchvatný amfiteátr nad vesničkou Súlov a u našich východních sousedů jsou považovány za jediné skalní město v pravém slova smyslu.
Zdejší skalní hřebeny a stovky samostatných věží tvoří usazená hornina slepenec, která vznikla stmelením vápencových a dolomitových oblázků až valounů. Ty se ukládaly na dně třetihorního moře a po jeho ústupu zapracovaly na vrstvách vápenitých slepenců vydatné horotvorné procesy. Díky nim byly některé partie zvrásněny a různě deformovány, postupně došlo k rozrušení a odnosu méně odolných poloh horniny, čímž vznikly skalní útvary vskutku nevídaných krás a parametrů.

Gotika a následky zemětřesení
Bylo jen na lidské obrazotvornosti, aby obzvlášť „vydařené“ či nejvýraznější formace v bizarním světě Súlovských skal pojmenovala. A tak se zde můžete setkat s tajemným Mnichem či výhružně vztyčeným Beranem. Ve stromoví se skrývají další zástupci zkamenělého „zvěřince“ – Sova, Sovička a Ještěřička, k nápadným útvarům patří i Varhany a zejména osamělý Kamenný hřib. Naopak poněkud stranou vystupuje Harfa a Zrcadlo.
Opravdovým skvostem ze sochařské dílny přírody je pak jeden ze symbolů zdejšího skalního města, asi desetimetrová Gotická brána, do které můžete nahlédnout z vyhlídky při nejpoužívanější trase. Ještě rozměrnější „děravá skála“, zvaná Obrovská brána, se otevírá pod vrcholovou partií na úbočí Roháče, kde ústí též archeologicky významná jeskyně Šarkania diera.

Nejzajímavější partie Súlovských skal byly zpřístupněny značenými cestami, včetně čtyři kilometry dlouhé trasy naučné stezky. Ta vrcholí na skromných zbytcích strážního hradu Súlov, jehož zkázu nemá na svědomí vpád nepřátelského vojska, ale silné zemětřesení v roce 1763.

Jehly pro obry
S pitoreskním světem slepencových věží Súlovských skal poněkud kontrastují nedaleké, už méně výrazné kamenné hříčky přírody – dvě osamělé vápencové skalní jehly. I když nepatří k nápadným dominantám, nemusíte mít obavu, že by se cesta k nim stala příslovečným „hledáním jehly v kupce sena“. Obě totiž vystupují v bezprostřední blízkosti frekventovaných silnic. Na západním úpatí Súlovských skal, vysoko nad silnicí z Bytče do Žiliny, vyčnívá ze stromoví bělavá, téměř dest metrů vysoká Hričovská skalní jehla. Je poněkud robustní a proto v ní „jehlu“ rozpoznáte asi jen s notnou dávkou obrazotvornosti. Snad k tomu přispěje i přítomnost svislého otvoru ve spodní části útvaru, připomínající „ouško jehly“. Z povzdálí se skála podobá též schýlené postavě, což bylo inspirací k druhému pojmenování Mnich.
Také obdobný vápencový útvar na opačném, východním úpatí Súlovských vrchů – Poluvsianská skalní jehla – připomíná lidskou postavu a místní lidé mu odedávna říkají Cikánka. Stojí přímo u silnice do lázní Rájecké Teplice a stejně jako okolní malebné seskupení Slunečných skal vznikl zvětráváním rozpukaných dolomitických vápenců.

Meziskalní úzkost
Ze sněhově bílých vápenců druhohorního (jurského) stáří jsou pak vskutku impozantní skalní útesy a hřebeny, odborně zvané bradla, zvýrazňující výběžky Strážovské hornatiny, Súlovských vrchů a Bílých Karpat v blízkosti Povážské Bystrice a Púchova. Nepřehlédnutelné jsou tam zejména strmé „homole“ Velkého a Malého Manína, protnuté neobyčejně úzkými soutěskami – Manínskou a Kostoleckou, kterými se klikatí nejen potok, ale též silnička do lůna hor.
Obě soutěsky jsou nositeli rekordních údajů v rámci celých slovenských Karpat. Manínská tiesňava je považována za nejužší kaňon, sevřený mezi souvisle svislými skalními stěnami, pozoruhodností sousední Kostolecké tiesňavy je zase nejmohutnější skalní převis (tzv. abri), nazývaný též Dóm či Střecha Slovenska, „zakousnutý“ do pravého svahu kaňonu.

Skalní hlídači bohaté přírody
Jednu z nejpůsobivějších vápencových scenérií najdete prakticky „za humny“ – jen několik kilometrů za naší státní hranicí. Severním okrajům CHKO Biele Karpaty dominuje pásmo skalních hřebenů a věží, souhrnně zvané Vršatecká bradla a dostupné po silničkách, přecházejících horská sedla od Brumova-Bylnice. Přímo nad obcí Červený Kameň se zvedá štíhlý, asi 80 m vysoký monolit Červenokamenského bradla, v sousední vísce Lednica zase dotváří bizarní podobu rozeklaných skal zřícenina Lednického hradu. Nepřístupnosti vápencových útesů využili středověcí stratégové také k založení nedalekého hradu Vršatec v nejatraktivnější a proto i nejnavštěvovanější části bělokarpatských bradel. Mezi jejich strmými srázy se vinou stezky, nabízející nejen romantický turistický zážitek, ale místy i takřka letecký výhled do zvlněné krajiny středního Pováží.
Dlužno dodat, že hodnoty slepencových a vápencových skalních útvarů poblíž naší východní hranice se neomezují jen na neopakovatelný půvab zdejších krajinných scenérií. Na vápenitém podkladu se daří mnoha vzácným druhům rostlin i živočichů a je proto zcela na místě, že většina výše zmíněných partií byla vyhlášena za chráněná území – národní přírodní rezervace a národní přírodní památky.