Kameny ve vzácné rovnováze

Málokteré kamenné hříčky přírody se odedávna těší takové pozornosti jako viklany – oblé bloky nebo balvany, spočívající na skalním podkladu jen malou ploškou. V pouštích je těchto útvarů zřejmě nejvíce, což je logický důsledek erozivní činnosti větru, který unáší zrnka písku a obrušuje jimi úpatí skal. Některé viklany se dají větší či menší silou rozkývat a v cestopisných reportážích, líčících vydatné pouštní bouře, byly dokonce popisovány kameny rozkývané poryvem větru.

Chráněné kameny z pekla
Několik zajímavých viklanů najdete i na území naší vlasti a blízko za státní hranicí. A protože zpravidla jde o útvary svým vzhledem neobvyklé až bizarní, není divu, že se k jejich vzniku nebo minulosti vztahují lidové pověsti. Většina z nich vypráví o nadpřirozeném původu a běžně se proto setkáte s jejich „pekelným“ pojmenováním – Čertova kolébka, Ďáblova kazatelna, Čertovo břemeno aj.

Vznik a původ našich viklanů je přitom samozřejmě mnohem prozaičtější. Vesměs jde o přírodní výtvory, modelované dlouhodobými zvětrávacími procesy, kdy balvany představují odolnější jádra horniny, která se na zemském povrchu objevila až po odnosu okolních zvětralin. Platí to i pro většinu našich žulových viklanů, z nichž mnohé byly právem vyhlášeny za chráněné přírodní památky.

Husův, nebo čertův?
Mezi chráněné útvary patří i jeden z nejdokonaleji vyvinutých viklanů na území naší vlasti, známý pod názvem Husova kazatelna. Tento asi pět metrů dlouhý a okolo tří metrů široký i vysoký balvan vystupuje na zalesněném návrší při silnici z Petrovic do Sedlčan a připomíná obří kolébku. Ještě počátkem minulého století prý býval mnohem méně stabilní a údajně se v něm s oblibou houpávaly děti. Vrcholek viklanu je snížen mísovitou prohlubní, která rovněž dráždila fantazii našich předků, ale stejně tak jako celý útvar je výsledkem postupného zvětrávání žuly. Podle pověsti na tomto kdysi odlesněném skalisku kázal mistr Jan Hus cestou na Kozí Hrádek. Ovšem Husovi odpůrci to viděli jinak a podivný kámen označili jako Čertovu kazatelnu.

S přimhouřením oka lze za viklan označit i nedaleký Vrškámen neboli Čertův kámen při východním okraji Petrovic, ale zdejší poněkud vychýlený blok na podkladu přeci jen spočívá už větší plochou. Záseky i jiné stopy po nářadí svědčí o tom, že si na něj kdysi „brousili zuby“ místní kameníci. Jim zčásti neunikl další pěkný středočeský viklan Vindiš, položený při značené cestě od Krásné Lhoty k vltavské vodní nádrži Kamýk. Z tohoto kdysi dokonale oblého balvanu se zachovala už jen polovička a také pověst o čertovi, který jej tu upustil a navíc podupal kopyty.

Dědek s Bábou – čeští rekordmani
Poněkud odlehlý je jeden z našich „nejkývavějších“ viklanů, často poněkud familiárně nazývaný Dominik. Najdete jej v severovýchodní části Slavkovského lesa nad údolím Černého potoka, a to v dosahu modře značené cesty mezi obcemi Rybničná, Pila a Javorná. Tento oblý, téměř čtyři metry dlouhý a okolo dvou metrů vysoký žulový blok, spočívá na podkladu jen malou ploškou a kdysi prý k jeho rozkývání stačil i prudký poryv větru. Také Dominikův vrcholek je zahloubenou skalní mísou, a tak není divu, že jde o místo opředené dávnou pověstí o pohanském obětišti.

Žulové skalky s viklany a takzvanými obětišti najdete v Česku i na jiných místech. Například poblíž našeho nejmenšího města Rabštejna nad Střelou a sousední obce Žihle se v borovém lese skrývá malebné skalní městečko zvané U Viklanu. Je tady několik pozoruhodných a téměř „levitujících“ žokovitých útvarů. Poblíž vystupuje i pěkný Kamenný hřib, při pokračování turistické cesty do Žihle zase minete rekordmany mezi našimi žulovými balvany – téměř šest metrů vysokého Dědka a jen o trochu menší Bábu.

Železem podepřené kolébky
S několika pěknými viklany se potkáte také při toulkách po našich pohraničních horách. Například na Černostudnickém hřbetu v Jizerských horách k nim patří převislá skalka Kachňátko, podobné útvary se skrývají i na Středním hřebenu u Vlčího doupěte a na Zeleném vrchu. Při hraniční hřebenovce v sousedních Krkonoších je zase nepřehlédnutelný vrcholový blok Tvarožníku.

Z šumavských viklanů jsou patrně nejznámější ty, které míjí Medvědí stezka na Perníkovém vrchu, za „krajinu viklanů“ bychom mohli označit také rakouské podhůří Novohradských hor s přírodním parkem Blockheide v dosahu Českých Velenic. Zasloužené pozornosti se tam těší zejména Viklavý kámen (Wackelstein), doprovázený obrázkem s výjevem andělíčků, kolébajících v kamenné kolébce Jezulátko. Dnes by jim to už tak dobře nešlo, protože většina zdejších viklanů je zabezpečena ocelovou zarážkou proti nešetrnému rozkývání a následnému shození z původní polohy.

Napravení „neviklanu“ a hlava ve vývoji
I některé z našich viklanů doplatily ztrátou své „funkčnosti“ na projevy vandalství či rádoby siláckých pokusů. Příkladem je malý, ale pěkně tvarovaný Viklan u Petrohradu na Jesenicku či skalními mísami zbrázděný útvar Trkal na vrchu Kníže poblíž Kunžaku v České Kanadě. Naopak před časem byl technickým zákrokem „vyléčen“ – tedy navrácen na původní místo – asi třicetitunový Kadovský viklan při okraji obce Kadov poblíž jihočeské Blatné.

Pro úplnost je třeba připomenout, že viklany nejsou jen výsadou žulových oblastí. Několik obdobných útvarů vzniklo i v odlišných horninách, např. v krystalických břidlicích (třeba na úpatí Jeseníků) nebo v sopečných vyvřelinách. V nich se vytvořil i nejpůsobivější viklanovitý útvar našich východních sousedů – Čertova skála v údolí Hronu poblíž Zvolena. Skály zvané Viklan, Viklavec, Viklavá skála či Kolumbovo vejce možná vzbudí naši pozornost také při návštěvě známých pískovcových skalních měst, například poblíž Hřenska, v Tiských stěnách, na Hruboskalsku, v Maštalích a jinde. Ostatně, i „vznešenou hlavu“ známé Paní starostové uprostřed Adršpašských skal můžeme považovat za jedno z vývojových stadií mohutného viklanu.